počítadlo.abz.cz

Ozvěny nástupky VDP - Vězeňská duchovenská péče

hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Zprávy a tak



Letošní nástupní kurs VDP se konal  11.-12. března ještě tradičně v Teologickém semináři CASD na Sázavě a kromě místních pozvaných studentů semináře se jej zúčastnili římskokatolický jáhen Daniel Blažke, evangelický kazatel Karel Cuchal, bývalý policejní pracovník katolík Jaroslav Hraba, známý rómský aktivista Matěj Nový z křesťanských sborů a farář Tomáš Procházka z církve československé husitské (pořadí abecední). Přítomní vyslechli hodnotné přednášky od odborníků z Vězeňské služby i z Vězeňské duchovenské péče, shlédli poučný hraný film Experiment a další. Na závěr vypracovali závěrečné práce a obdrželi dekret o absolvování tohoto kursu.

Jeden příspěvek se vedoucím jevil jako zvlášť pozoruhodný: jeho autor Daniel Blažke mu dal název "Jaká je podstata pastorační práce ve věznicích?". Na základě autorova svolení zmíněný esej následně připojujeme.


„Já jsem nevinnej! Já jsem nevinnej!" hořekoval vězeň.
 „Kristuspán byl taky nevinnej a taky ho ukřižovali.“ řekl Švejk.
Tato volná citace z nejslavnějšího románu Jaroslava Haška karikuje duchovní doprovázení, o které se snažíváme při pastoraci vězněných. Kdyby nebylo oné groteskní zkratky, mohli bychom říct, má vlastně Švejk pravdu. Otázka totiž vždycky zní: „A co Pán Ježíš?“ Duchovní život přece spočívá v putování k Otci skrze Krista v Duchu svatém. A jaký je problém tohoto putování u lidí, kteří právě sedí? Často i v tom, co říká onen vězeň: „Já jsem nevinnej, já jsem nevinnej..."

 Překážkou na duchovní cestě je hřích a první fáze života z víry je via purgativa – cesta očištění. Pro vězeňské podmínky je zajímavé uvážit rozdíl mezi zbavením svobody ve vazbě a ve výkonu trestu. První zmíněné totiž vyžaduje absolutní presumpci neviny, kdežto druhé předpokládá minimálně právně prokázanou vinu ve věci odsouzení. Přesto ani i zde je na místě naprostá bezpředsudečnost, protože je značný rozdíl mezi subjektivním prožíváním viny a veřejným výkonem práva. A kdo má rád nepříznivý posudek od druhých, tím spíše kdyby byl přesný? Doprovázení na cestě očistné, ať už skrze svátost smíření, či službu duchovního rozhovoru, musí pokorně vycházet z toho, co dotyčný sám otevře a vyzná. Stane-li se tak, je naprostou samozřejmostí diskrétnost a opětovná pokora v posuzování lítosti nad spáchaným hříchem. Byla by škoda zadusit dílo spásy v počátku předčasným naložením jha těžšího, než je vězeň schopen unést. Nebýt křovinořez nalomených třtin, hasič doutnajících knotů. Via purgativa je vlídné probouzení hlasu svědomí, citlivosti k Bohu a soucitu k bližním. Bůh lidem rozdílí různé množství hřiven, z nichž očekává různý výnos. Ani v tomto nejsme neomylnými soudci a naše prvořadá starost je vydat počet z těch vlastních. Copak můžeme posoudit startovní podmínky a všechny klíčové momenty života lidí, kteří se dostali do vězení? Naše snaha doprovázet na cestě očistné tedy musí vycházet z principu graduality
tedy postupnému pokroku ve víře, nakolik je to v silách kajícníka.


Pokročilejším stupněm doprovázení je via illuminativa sdílení tajemství víry. Kristuspán byl taky nevinnej a taky ho odsoudili. Taková je Boží láska k člověku: Bůh sestupuje ze svého nebeského trůnu, aby vstoupil do našich bolestí, křivd, slz, hříchů i do samotné smrti. On nevinný, čistý se solidarizuje s každým člověkem, aby ho objal a pozvedl k sobě. To dává obrovskou naději těm, kteří se ocitají na dně společností vyčlenění, osamělí, pokoření. Dovoluje vidět smysl a cíl cesty i v slepé uličce vězení. Poznat, že Kristus přišel pozvat na prvním místě hříšníky, je jedním z kroků na cestě ke spáse. Žádný hřích nemusí být absolutním koncem, ale může se stát příležitostí k novému, opravdovějšímu začátku. Má nesmírnou cenu učit se ze svého selhání a brát krizi jako výzvu k růstu ve víře. Tajemství vzkříšení se nemohlo uskutečnit bez tajemství kříže a smrti našeho spasitele.

  Pozemským dovršujícím stadiem duchovního putování se nazývá via unitiva
cesta sjednocení s Boží milostí. Přijetí toho, že čím se stal Kristus pro nás, můžeme se v malém stávat my pro druhé. Bůh nás stvořil ke svému obrazu a podobě a Kristus je vzorem našeho lidství v mnoha směrech. Není bez zajímavosti, že sám Pán byl vězněn, podobně jako před ním svatý Jan Křtitel a po něm svatý Pavel z Tarsu, svatý Petr a mnozí další. Tito vězňové se stali zakladateli náboženství lásky, které proměnilo svět. Tyto příklady skýtají četné inspirace ani Jan Křtitel nebyl ve vězení uchráněn těžkých pochybností, ale povzbuzen Ježíšem vytrval ve věrnosti. Pavel se ve vězení stal autorem svých nejlepších epištol. Petr se vězení vydal dobrovolně ke spodobnění s Kristem ukřižovaným, ačkoli se necítil hoden zemřít stejně jako jeho Spasitel.

 Duchovní se ve vězení má stávat blízkou osobou, pokud možno nositelem Krista. Z katolického pohledu takto působí v optimálním případě svátostně: skrze očištění, evangelium a skrze Eucharistii
vrchol pozemského sjednocení. Má být co nejméně Švejkem karikaturou všeho zmíněného. Leč co naplat. Jak by řekl Švejk: „Já byl už na vojně superarbitrován pro blbost. Já jsem ouřední blb..."


 
Copyright 2015. All rights reserved.
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky