počítadlo.abz.cz

Návštěva v Drážďanech - Vězeňská duchovenská péče

hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Zprávy a tak
 
Návštěva v JVA Drážďany

 
 
S Annelií Z. jsme se seznámili – Daniel, kaplan ruzyňský a já, dobrovolník litoměřický, na výroční evang. konferenci pro Vězeňskou duchovenskou péči, před dvěma roky. Tehdy docházela do drážďanské věznice dva dny v týdnu, zbylé dny působila coby farářka v jednom z evangelických sborů v Drážďanech. Nyní je už více než jeden rok ve věznici kaplankou na plný úvazek.                                        

    Informovala nás, že počty českých a slovenských provinilců proti zákonům mají v Sasku (a zřejmě i dalších spolkových zemích) vzestupnou tendenci. Nabídl jsem jí výpomoc, návštěvy „zlých   chlapců“, krajanů v JVA Drážďany. Od dob mých posledních návštěv v dané věznici uplynulo 6 roků. Tehdy tam působila její předchůdkyně, drobná ale nesmírně pracovitá Antje S.  Důvody odchodu mi nebyly známy, zůstal pouze její katolický kolega.

 
   Podklady o mé osobě a činnosti se žel nenašly, takže jsem musel známou prověřovací proceduru absolvovat znovu. Má první návštěva byla plánována na podzim roku 2018. Na její přání jsem ji poslal malý, česky psaný/tištěný letáček s (možným) programem setkání. Mnohé a pestré aktivity kaplanky ve velké drážďanské věznici nedovolily vtěsnat mezi ně mou zamýšlenou návštěvu. Po dvou odkladech k ní přece jen došlo. 19. února jsem dorazil do JVA. Nejdříve bylo na programu školení technického rázu. Vím, že i ve VS se používají zvláštní, mobilní telefony u některých příslušníků/-ic, ale já jsem tuhle vymoženost za 12 let docházek do VV nepotřeboval,(máme elek-tronickou krabičku do zásuvky a tlačítko), ani onehdá v Drážďanech. Nuže po půl hodině jsem se dověděl : co by kdyby, na co jsou všechna ta tlačítka, podepsal zaškolení a zatížil mé kalhoty ne právě lehkým moderním přístrojem.

 
    Protože většina vězňů pracuje, bylo setkání určeno do odpoledních hodin. Z původně povolených plánovaných 10 klientů se dostavilo 7, z toho 2 Slováci. Dva chodili do školy (asi němčina), zbylí do práce. V předchozí korespondenci mně Annelie mejlovala otázku jestli chceme kafé nebo téé. Neodpověděl jsem jí na to, protože jsem si nebyl jistý, jestli se nejedná o vtip. Bylo připraveno obojí i s dvěma velkými talíři zákusků. Kancelář Annelie, mistnost setkání a i kytara mi byly povědomé z předchozích návštěv. Vězňové byli vesměs v nejlepších letech, lehce přes třicet. Řekl jsem jim něco o sobě, nezamlčel, že jsem byl svého času sám odsouzen v nepřítomnosti a dostal paragraf – Nedovolené opuštění republiky. Lehce jsem „testoval“ jejich vztah k instituci – církev, kostel, náboženství. Mluvili jsme ale o všem možném, o sportu, kultuře, chlapi se rozpovídali a atmosféra se uvolnila. Nakonec jsme si zazpívali s přivezených, namnožených písní. Potvrdila se má předtucha: dříve k dispozici se nacházející české zpěvníky, brožurky a letáčky, jsem nenašel. Posléze kluci umyli nádobí, hrnky, aby Annelie neměla práci, do kapes nacpali zbylé zákusky a mne příjemně překvapili otázkou : Kdy přijedu příště? V té chvíli jsem věděl, že můj výjezd nebyl zbytečný a zmizela i předchozí lehká rozmrzelost, když mě česká policie 2km před hranicemi „skásla“ o tři stovky za nepřítomnost dálniční známky. O 2km dál už jsem žádnou nepotřeboval.

 
    Byla už noc, když jsme s Annelií vycházeli branou z věznice. S díky odmítla mou nabídku odvozu – že použije tramvaj. Hlavou se mi rojily rozbory posledních hodin a to bylo asi důvodem, že jsem saskou metropolí bloudil a zpáteční cestu si aspoň o 10km prodloužil. Takže, dá-li Pán Bůh, příště. (?)

Jan Haslinger
 
Copyright 2015. All rights reserved.
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky