počítadlo.abz.cz

Kdo byl F.J.Řezáč - Vězeňská duchovenská péče

hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Aktuality a články

Odkaz Františka Josefa Řezáče nejen českému vězeňství
-------------------------------------------------------------------------------------

     František Josef Řezáč (8.1.1819, Polerady 25.12.1879, Praha), absolvent filosofického a teologického studia, byl katolickým knězem, ale též pedagogem se silným sociálním a vlasteneckým cítěním, které ho vedlo v roce 1847 k vykonávání duchovní služby ve Svatováclavské trestnici v Praze, v letech 1851 1861 k reformátorské činnosti ve vězeňství a školství a později přivedlo i do politického života jako člena pražské městské rady a poslance zemského sněmu s účastí na zasedání v říšské radě. V roce 1866 se vzdal politické činnosti a převzal farnost v Litni, kde působil téměř do konce svého života. Jeho hrob se nachází na olšanském hřbitově v Praze, III. oddělení, 2 131.

Zločinnost považoval za společenské zlo, které je nutno překonávat šířením dobra. Tyto filosofické kategorie však nezůstaly v jeho díle prázdnými pojmy. Obdobně jako jeho předchůdce J. A. Komenský spatřoval prosazování dobra v „nápravě věcí lidských“, tj. v nápravě lidské společnosti cestou vzdělávání a mravní výchovy jednotlivce. Snažil se  vtisknout vězeňství pedagogický rozměr s důrazem na uplatňování didaktických a etických principů při zacházení s vězni. Ve vzdělávání prosazoval komplexní přístup z hlediska  rozvíjení  rozumových schopností, citových a volních vlastností. Vzdělávání tak ztotožňoval se způsobem zušlechťování (kultivace) vychovávané osoby. Zásadní význam přikládal spojení vzdělávání s mravní výchovou. Pojem dobra spojoval s pojmy pravda, právo a svoboda, pojem zla s pojmy lež, bezpráví a nesvoboda. Dobro spatřoval v naplňování křesťanského požadavku „miluj bližního svého, jako sebe samého“, čehož lze dosáhnout jen výchovou k empatii a sebeovládání. Pravdu chápal v duchu aristotelovské shody našeho úsudku se skutečností, ke které se přibližujeme kritickým myšlením. Právo považoval za  prostředek ke spravedlivému zacházení na základě rovnosti všech občanů před zákonem. Svobodu nepovažoval za bezbřehý prostor pro zájmy a potřeby jednotlivce, nýbrž chápal jako určité teritorium, kde svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého. Pravdě připisoval primární postavení i v procesu nápravy vězněných osob, neboť říká: „Pravda vysvobodí vás“. Obecně pak tvrdí, že „Pravda právo, právo svobodu, svoboda blaho zakládá“. Ve shodě s názory svého učitele B. Bolzana své tvrzení dále rozvíjí, že dosažení blaha občanů předpokládá odstraňování chudoby nejen materiální, ale především mravní, včetně odstraňování zločinnosti. Její příčiny rozlišuje na vnitřní a vnější. Vnitřní příčiny spatřuje v nedostatečné kultivaci jednotlivce,  nedostatku sebekázně a sebeovládání, což vede ke snadnému podlehnutí zlu. Za vnější příčiny považuje nedostatečné společenské podmínky k uspokojování hmotných a duchovních potřeb, zejména nedostatky v systému rodinném, hospodářském, politickém, právním, náboženském a kulturním. Lze říci, že jeho přístup k potírání zločinnosti je velmi blízký modernímu pojetí kriminologie jako oboru, který se zabývá podmínkami, příčinami a prevencí kriminality, a to se zřetelem na porušování trestního zákona určitým způsobem, na určitém místě a v určitém čase. Obdobně jako moderní kriminologie spatřoval F.J.Řezáč účinné metody k potírání zločinnosti na úrovni prevence, tj. předcházení trestné činnosti v rámci rodinné, školní a církevní výchovy, dále na úrovni detence, tj. odborným zacházením s vězněnými osobami (prostřednictvím  diferenciace  vězňů, ústavního režimu, dohledu, pracovní činnosti, mravní výchovy, právní výchovy a vzdělávání) a na úrovni postpenitenciární pomoci, tj. pomoci propuštěným vězňům po odpykání trestu ze strany obcí, církve a podpůrných spolků  na bázi dobrovolnictví. F. J. Řezáč zanechal svůj odkaz českému vězeňství ve své práci z roku l852 s názvem „Vězeňství v posávadních spůsobech svých s návrhem o zdárnějším trestání a polepšování zločinců“. Tato práce se stala významným zdrojem poučení a inspirace při zpracovávání nové koncepce českého vězeňství v roce l992, která byla významným krokem k překonání totalitní minulosti a návratu k domácím i evropským humanistickým tradicím ve vězeňství.

    Od zahájení reformy českého vězeňství na základě nové koncepce v 90. letech 20. století uplynula již řada let, což vybízí k zamyšlení nad plněním odkazu F. J. Řezáče v oblasti vězeňství i školství. Srovnáme-li procentuální podíl odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody podle stupně dosaženého školního vzdělání v roce l990 se stejnými údaji za rok 2002 zjistíme, že poklesl podíl odsouzených bez školního vzdělání (-0,08 %), s nedokončeným základním vzděláním (-9,34 %), s úplným základním vzděláním (-3,89 %) a vyučených v oboru (-1,86 %). Naproti tomu vzrostl podíl odsouzených se středním odborným vzděláním bez maturity (+14,66 %), vyučených v oboru nebo se středním odborným vzděláním s maturitou (+4,30 %), se středním všeobecným vzděláním s maturitou (+0,38 %) a s vysokoškolským vzděláním (+0,80 %). Můžeme však tvrdit, že máme v současné době vzdělanější odsouzené v pojetí vzdělávání podle F. J. Řezáče? To rozhodně nemůžeme, neboť použité statistické údaje pouze vypovídají o procentuálním podílu odsouzených, kteří dosáhli určitý stupeň školního vzdělání, resp. jsou držiteli úředního dokladu o získání určité kvalifikace, získané splněním studijních podmínek na příslušné škole. Když ponecháme stranou veškeré pochybnosti o skutečné úrovni vědomostí, související s pílí absolventa a jeho studijními výsledky, náročnosti školy a dokonce s možností získat doklad o absolutoriu podvodným způsobem, zůstaneme pouze u získaných vědomostí, popř. též dovedností určitého druhu. Skutečné vzdělání nelze redukovat na pouhé získávání vědomostí a rozvíjení rozumových schopností a manuálních dovedností. Naprosto nezbytně musí být zároveň rozvíjeny i citové a volní vlastnosti ve spojení s mravní výchovou, tj. výchovou charakteru. Ve výkonu trestu odnětí svobody se nachází celá řada odsouzených až s překvapujícími vědomostmi a dovednostmi, kteří jsou citově mělcí, bez jakékoliv empatie, považující sebekázeň a sebeovládání za zbytečné násilí vůči vlastní osobě. Navíc jejich myšlení, vyjadřování a jednání svědčí o naprosté absenci základních etických principů. Lze tedy konstatovat, že pouhé znalosti bez komplexní vzdělanosti a mravní výchovy nejen, že nezabraňují pachatelům v trestné činnosti, ale dokonce ji mohou velmi nebezpečně zvyšovat. Ukazuje se, že náprava prvovězněných tohoto druhu může být stejně náročná a nesnadná jako u zkušených recidivistů.

1 Všetečka, J.: Všenáprava obrazem, Praha 1987, s. 217, 236.
2 Uhlík, J.: F.J.Řezáč
reformátor vězeňství a školství 19. století, příloha časopisu České vězeňství  č.2/1997, s. 121, 123.
3 Bolzano, B.: O pokroku a dobročinnosti, Praha 1951, s. 71.
4 Řezáč, F. J.: Vězeňství v posávadních spůsobech svých s návrhem o zdárnějším trestání a polepšování zločinců, Praha l852, příloha časopisu České vězeňství č.4,5/1995, s. 48
50.
5 Tamtéž, s. 28
29, 50 54.
6 Výroční zpráva o stavu a vývojových tendencích ve složení obviněných a odsouzených na území ČR v roce 1990, Ředitelství SNV ČR, Praha 1990, příloha č. 11, srv. s Informace o stavu a složení vězňů ve vazebních věznicích a věznicích Vězeňské služby ČR k 31. 3.2002, Generální ředitelství VS ČR, Praha 2002, s. 47.

PhDr. Aleš Kýr, Kabinet dokumentace a historie VS ČR


 
Copyright 2015. All rights reserved.
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky